Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plemenitba v chovu koní

20. 8. 2015

 

doc. Ing. Miroslav Maršálek, CSc.

Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta

 

V průběhu posledních 20 let došlo v chovu koní v České republice k celé řadě změn. Nejzřetelnější rozdíly jsou patrné v početních stavech koní. Zatímco v roce 1989 bylo v tehdejším Československu evidováno přibližně 46 tisíc koní a z toho v oblasti Čech a Moravy přibližně 28 000 koní, došlo po změně společenských a ekonomických poměrů ke zřetelnému poklesu počtu koní. Pokles postupně pokračoval až do roku 1995, kdy celkový počet koní chovaných v ČR představoval 18 000 kusů. Od tohoto roku dochází postupně k nárůstu a dnes je chov koní podle vývoje stavů nejvýrazněji se rozvíjejícím odvětvím živočišné výroby, neboť v posledních 15 letech došlo prakticky ke čtyřnásobnému nárůstu počtu chovaných koní.

Zvyšování počtu koní však není jedinou změnou. K další změně došlo i v kvalitě chovaných koní. Zatímco za socialismu se většina koní chovala v mnohostranně užitkovém typu a u teplokrevných koní byla při zkouškách výkonnosti jejich součástí i zkouška v tahu, dnes je výkonnost koní specifikovaná podle plemen a u teplokrevníků směřuje především k výkonnosti sportovní. Přesto je důležité si uvědomovat, že podle zákona o šlechtění a plemenitbě je kůň v ČR stále chápán jako hospodářské zvíře a od této pozice se odvíjí nejen jeho využití, ale i vztah Ministerstva zemědělství a státních orgánů, který se odráží mimo jiné i v dotační politice a podpoře chovu koní ze strany státu.

Podpora chovu koní se projevila ve zvýšeném dovozu plemenného materiálu, především hřebců, rozšíření počtu chovaných plemen (v současnosti je na území ČR chováno dvacet plemen) a bezesporu i ve výkonnosti chovaných koní. Objevila se i řada zástupců exotických plemen, která se v ČR dříve nevyskytovala (např. westernová plemena koní).

Široké možnosti dovozu koní se ale projevily i na prodeji koní domácích (českého chovu) a celkově na ekonomice chovu koní. Masový dovoz nejen plemenných, ale především sportovních koní ze zahraničí je příčinou toho, že se produkty domácího chovu stávají neprodejnými a nebo prodejnými za nevýhodné ceny, které jsou často nižší než výrobní náklady. U sportovních koní, kde je součástí marketingu i reklama a tedy sportovní výsledky dosahované dlouhodobě u jednotlivých plemen je pak situace taková, že téměř žádný jezdec, který má sportovní ambice nepožaduje koně domácího chovu, ale žádá koně německé, holandské, francouzské a podobně. Došlo i ke změně vnímání způsobů plemenitby, protože už se nemluví o šlechtění na základě plemenné příslušnosti, ale o liniích skokových nebo drezurních, které se vyznačují specifickou výkonností v jednotlivých sportovních disciplinách.

Výsledkem preference zahraničních koní před koňmi domácími je omezení zapouštění klisen a v návaznosti na prakticky neexistující selekci v průběhu odchovu, využívání velkého množství plemeníků bez podrobnějších informací o jejich kvalitě, absence kontroly dědičnosti a dokonce nevyhodnocování výsledků kontroly užitkovosti (výsledků zkoušek výkonnosti) a hodnocení kvality zevnějšku vede k situaci, kdy mluvíme o šlechtění, ale ve skutečnosti je šlechtitelská práce nahrazována dovozem zahraničního plemenného materiálu a preferováním vlastních komerčních zájmů před zájmy chovatelskými.

Pokud má být šlechtitelská práce úspěšná a má přinášet zlepšení kvality v rámci celé populace (celého plemene) je nezbytné mít:

  1. Jasně stanovený chovný cíl (kam by se mělo plemeno vyvíjet).
  2. Definované selekční postupy (s využitím moderních metod).
  3. Jasně stanovené nejen jaké podklady se budou zjišťovat, ale i kdo, jak a v jakých intervalech je bude vyhodnocovat a jakou metodou.
  4. Ujasněný postup zveřejňování výsledků – tak aby byly přístupné a srozumitelné každému chovateli.
  5. Systém vzdělávání chovatelů umožňující šíření a využívání nových informací.
  6. Takové nastavení finanční podpory, aby směřovala ke zkvalitnění šlechtitelského procesu.

Jedině takto nastavený šlechtitelský program dává naději zlepšení chovatelských výsledků a směřuje k postupnému vytvoření takové populace koní, která bude plně srovnatelná s dlouhodobě šlechtěnými plemeny v okolních státech. Je nutné si uvědomit, že šlechtitelský proces budovaný na základě dovozu plemenného materiálu musí nutně neustále zaostávat za oblastí, ze které je tento materiál dovážen, neboť žádný chovatel není ochoten prodat to nejlepší.

Prvním předpokladem úspěšné šlechtitelské práce je mít dostatečně rozsáhlou populaci zvířat, a tedy jejich rozmnožování neboli plemenitba. V chovu hospodářských zvířat vyjadřuje pojem plemenitba „plánovité a řízené páření jedinců pro získání žádoucího potomstva“. Není to náhodné množení, není to ani páření na základě zbožného přání nebo na základě omezených, zkreslených a nejasných informací. O plemenitbě bychom měli mluvit tehdy, když pro sestavení rodičovských párů využijeme všechny dostupné informace získané objektivními metodami, které směřují k dosažení chovného cíle. Všechno ostatní je množení a nikoliv šlechtění.

Pro lepší porozumění si dovolím stručně připomenout několik termínů z oblasti genetiky jako vědy o dědičnosti a proměnlivosti.

Genotyp představuje souhrnné dědičné založení jedince – souhrn genů, které získal po svých rodičích.

Gen je vloha pro nějaký znak nebo vlastnost. Nedědí se vlastnosti a znaky, ale vlohy pro ně, které se mohou projevit teprve za určitých podmínek.

Fenotyp je projev genotypu navenek – tedy souhrn znaků a vlastností, které se projeví na základě genetického založení a působení podmínek prostředí (výživa, odchov, ošetřování, výcvik, zdravotní stav, trénink).

Dědičnost je schopnost uchovávat a přenášet znaky a vlastnosti na potomstvo. Dědivost je stupeň (míra), jakým se znaky a vlastnosti přenáší. Vyjadřuje se koeficientem heritability - dědivosti (h2 ), který dosahuje hodnot od 0 do 1. Některé znaky a vlastnosti mají dědivost nízkou (plodnost, výkonnost) některé střední (0,3 až 0,5) a některé znaky mají dědivost vysokou (rámec, zmasilost, klabonos). Pro zjištění stupně dědivosti je důležité, v jak rozsáhlé a prochované (homogenní) populaci se dědivost zjišťuje. V různých populacích se proto může stupeň dědivosti jednotlivých znaků lišit.

Existuje dvojí rozdělení metod plemenitby. První je hledisko genetické, které vychází ze dvou základních jevů, a to podobnosti rodičů a potomků a efektu heteroze.

  1. Metody využívající podobnost rodičů a potomků jsou představovány čistokrevnou plemenitbou, včetně liniové a příbuzenské plemenitby a pozměňovacím křížením.
  2. Metody využívající účinek heteroze bez selekce na kombinační návaznost jsou představovány užitkovým křížením, ať už se jedná o jednoduché, střídavé nebo rotační či mezidruhové.
  3. Metody využívající účinek heteroze se selekcí na kombinační návaznost zahrnují křížení linií (chovných nebo imbredních) mezi sebou (meziliniová plemenitba) nebo křížení s opakovanou selekcí na kombinační návaznost.

Druhé třídění metod plemenitby je klasické zootechnické, které rozděluje metody plemenitby na:

  1. Čistokrevnou plemenitbu, která zahrnuje příbuzenskou plemenitbu, liniovou a meziliniovou plemenitbu a osvěžení krve.
  2. Křížení, které může být pozměňovací (zušlechťovací, kombinační a převodné), užitkové (jednoduché, střídavé a rotační) a mezidruhové.

V chovu koní by měla být v současnosti rozhodující metodou plemenitba čistokrevná. Pokud má mít budoucí hříbě chovatelskou organizací potvrzený původ, musí být klisna zapuštěna hřebcem, který má oprávnění k plemenitbě, ale který je navíc akceptován příslušnou plemennou knihou (příslušné uznané chovatelské sdružení ho považuje za vhodného pro produkci hříbat daného plemene). Téměř čtvrtina koní s nedoloženým původem po otci zjišťovaná v České republice ukazuje, že ne vždy je tento požadavek splněn.

Změny v chovu koní, které proběhly v posledních dvou desetiletích se liší podle jednotlivých plemen nebo plemenných skupin.

V chovu teplokrevných koní došlo k přeměně všestranně užitkového typu na typ sportovní. Pracovní využití teplokrevných koní v tahu se už téměř nepředpokládá a pokud ano, jsou k tahu využíváni jedinci negativně vyselektovaní ze sportovních disciplin. Naše nejrozšířenější plemeno český teplokrevník je následováno dalšími třemi plemeny, a to slovenským teplokrevníkem (jedná se o plemennou knihu vedenou v Čechách), moravským teplokrevníkem a koněm Kinských. Zvláště u prvních dvou jmenovaných plemen dnes z pohledu zootechniky nemůžeme mluvit o využívání čistokrevné plemenitby, ale vzhledem k širokým možnostem uplatnění plemeníků jiných plemen ve šlechtitelské práci se prakticky jedná o užitkového křížence. Šlechtění už neprobíhá v rámci jednoho plemene, ale časté využívání zahraničních hřebců různé provenience, většinou bez jakékoliv koordinace směřuje k vytvoření „evropského typu sportovního koně“, u kterého nelze mluvit o plemeni, ale pouze o příslušnosti k určité plemenné knize.

Skutečnost, že plemenitba probíhá nikoliv v rámci plemene, ale že se chovatelé snaží kombinovat linie podle sportovních výsledků významných příslušníků linie vede k tomu, že v rodokmenech dnešních sportovních koní nacházíme kombinace různých plemen (matka český teplokrevník, otec hannoverský, dědeček holandský teplokrevník apod.). Tato situace má pro chov českého teplokrevníka tři významné negativní dopady.

  1. Při kombinaci dvou geneticky vzdálených rodičů je naděje projevu heteroze (lepší odolnost, lepší výkonnost apod.), ale zároveň nemáme jistotu kvalitního potomka v odpovídajícím typu jako při páření dvou jedinců prošlechtěného plemene. Je třeba si uvědomit, že každé z dnešních kulturních plemen se dostalo ke své současné úrovni jinou cestou. Kůň je nejen produktem rodné hroudy, jak říkali staří chovatelé, ale je produktem i dlouhodobé šlechtitelské práce a chovatelského úsilí. A protože chovatelé šlechtili koně pro svoji potřebu a podle vlastních podmínek, liší se svými vlastnostmi koně vyšlechtění ve Francii, Německu, Holandsku a v Čechách. I když jejich výkonnost může být vždy výborná, mohou se lišit v konstituci, krmitelnosti, charakteru a dalších chovatelsky významných vlastnostech. Může se tedy stát, že sice dosáhneme výborné skokové výkonnosti u potomka, ale bude nadále nepoužitelný k chovu z jiných důvodů.
  2. Druhým, méně zřetelným, ale ekonomicky ještě významnějším dopadem je skutečnost, že při dovozu zahraničního plemeníka musí být jeho cena tak vysoká, aby zaplatila šlechtitelský systém příslušného chovatelského svazu. Jestliže takového hřebce koupíme a využíváme, podporujeme tím šlechtitelský proces v zahraničí, ale vlastní šlechtění zaostává. Finanční prostředky investované na nákup plemeníka se nevrátí do našeho chovu.
  3. Třetím problémem je už zmíněná skutečnost, že se nepodaří dovézt nejlepší plemenný materiál, protože ten obvykle není na prodej. Z toho důvodu bude náš chov stále pozadu za chovem, odkud plemeníky dovážíme.

V chovu chladnokrevných koní je situace daná historií vzniku současných hlavních plemen. Populace chladnokrevných koní byla administrativně rozdělena podle původu na současná plemena českomoravský belgický kůň (ČMB), norik (N) a slezský norik( NS) s tím, že při vzniku těchto plemen byly zpracovány téměř identické řády plemenných knih. Protože jsou i velmi podobné požadavky na rámec, růst a výkonnost, udržuje se populace všech tří plemen ve velmi podobném typu a rozdíly mezi nimi se spíš stírají, než aby se prohlubovaly. Protože populace chladnokrevných plemen nejsou příliš rozsáhlé, působí na kvalitu chovu negativně i současná ekonomická situace, kdy mnohý chovatel raději zapustí klisnu blíže umístěným (dosažitelnějším) hřebcem i jiného plemene.

Významná je pro plemenitbu chladnokrevných koní i dotační politika, která má dopad zvláště na koně norické. Protože slezský norik je zařazený do genetických zdrojů a v důsledku toho je více podporován, dochází k zapouštění norických klisen, z nichž většina má nějaký podíl genů slezského norika hřebci tohoto plemene ve snaze zapsat narozené hříbě do plemenné knihy NS a získat pro něj dotační podporu.

Podpora genetických zdrojů je jistě významná a přínosná, je nutné si ale uvědomovat i druhou stránku věci. Jestliže je plemeno chováno jako genetický zdroj, je plemenná kniha prakticky uzavřená pro příslušníky jiných plemen. To vyžaduje systematicky řízenou plemenitbu s ohledem na udržení nízkého stupně příbuznosti v populaci. Rovněž změna požadavků standardu plemene nebo chovného cíle je problematickou záležitostí, neboť u genetických zdrojů by mělo jít v zásadě o udržení současného stavu. Nepřesně formulované požadavky plemenného standardu pak mohou být příčinou nejasností v typu a utváření zevnějšku plemene a nejednotnosti názoru chovatelů. Takový stav zcela jistě neprospívá rozvoji chovatelské práce.

V chovu koní jsou do genetických zdrojů v České republice zařazena 4 plemena: starokladrubský kůň, hucul, slezský norik a českomoravský belgický kůň. Plemenitba u těchto plemen koní by měla směřovat k udržovacímu šlechtění z hlediska typu a zevnějšku, ale lze zlepšovat ostatní chovatelsky významné vlastnosti jako je plodnost, konstituce, výkonnost, charakter apod. Zvláště plodnosti je třeba věnovat dostatečnou pozornost, protože se jedná o málo početná plemena u kterých zhoršení ukazatelů plodnosti může být velmi problematické. U těchto plemen by měly mít chovatelské organizace přehled o celé populaci a evidovat četnost a kvalitu jednotlivých linií a rodin aby zajistily perspektivu dalšího udržení plemene bez nárůstu koeficientu příbuzenské plemenitby. V tomto ohledu může posloužit jako příklad starokladrubský kůň, u kterého se koeficient příbuzenské plemenitby daří udržovat na nízké úrovni už dlouhou dobu, i když někdy za cenu určitých ústupků. Například propojení vraného a bílého stáda přineslo neobvykle častý výskyt bílých odznaků u vraníků. Vzhledem k potřebě udržovat tyto populace čistokrevnou plemenitbou lze považovat za výhodné rozmístění populace do více diferencovaných přírodních podmínek, aby tak byly vytvořeny předpoklady alespoň pro případné osvěžení krve.

V chovu většiny plemen koní v České republice je uplatňován systém shromažďování informací o populaci koní. Jsou evidovány informace o narození a kvalitě hříbat, jsou posuzovány klisny při zápisu do plemenné knihy a jejich zevnějšek je u většiny plemen zaznamenán pomocí lineárního popisu, jsou evidovány výsledky zkoušek výkonnosti klisen, hřebci jsou odchováváni v odchovnách a jsou evidovány výsledky jejich zkoušek výkonnosti, někteří teplokrevní koně se zúčastňují soutěží Kritéria mladých koní a Česká jezdecká federace eviduje sportovní výsledky u sportovních koní nebo je možné dohledat výsledky soutěží v tahu u koní chladnokrevných.

Samotné evidování podkladů pro šlechtění je ale nedostačující. Nezbytou nutností je jejich vyhodnocování a zveřejňování ve formě srozumitelné pro chovatele. V této oblasti jsou v chovu koní stále rezervy.

Výběr koní do plemenitby by měl být velmi pečlivý a uvážlivý. Jestliže chápeme plemenitbu jako cílené připařování, měly by při výběru rodičovských párů být brány v úvahu přinejmenším tyto informace: Původ, typ a exteriér (včetně pohlavního výrazu), výkonnost vlastní, výkonnost potomstva, temperament a charakter, ukazatele plodnosti a zdravotní stav. Každý z těchto bodů je možné podrobněji rozebrat, z časových důvodů se omezíme jen na rozhodující souvislosti z hlediska významu pro plemenitbu.

Původ je základní informací, která by měla být známá při každém zapouštění, je to ovšem informace velmi orientační, zvláště u vlastností s nízkou dědivostí (výkonnost). Není dobře význam původu při výběru koně do plemenitby (výběru hřebce pro zapuštění klisny) přeceňovat, neboť každý majitel hřebce zdůrazňuje jeho přednosti a při současném propojení rodokmenů musí logicky každý hřebec mít výborné předky.

Typ a zevnějšek jsou podklady, podle kterých může chovatel usuzovat v obecné rovině na budoucí vlastnosti hříběte. Pokud zvíře neodpovídá svým typem a zevnějškem požadavkům na příslušné plemeno, nemělo by být zvířetem plemenným.

Vlastní výkonnost je asi nejčastějším důvodem využití hřebce v plemenitbě v naději, že potomek tuto schopnost zdědí. Rozhodující pro výkonnost jsou vnější vlivy od kvality odchovu a výcviku až po vliv jezdce, a proto je tento předpoklad velmi nepřesný.

Výkonnost potomstva včetně utváření zevnějšku potomků nebo jejich růstu jsou velmi přesné informace o plemenné hodnotě hřebce za předpokladu, že máme dostatečně rozsáhlý soubor potomků po příslušném hřebci. Z počtu posouzených potomků se odvíjí spolehlivost předpovědi a pro dosažení uspokojivé spolehlivosti je zapotřebí prověřit zhruba 40 potomků po každém hřebci.

Temperament a charakter koně jsou vlastnosti, které ve svém důsledku jeho výkonnost výrazně ovlivní. Temperamentnější kůň je náročnější na zacházení, ale obvykle výkonnější. Charakter však o využití koně rozhoduje. Sebesilnější kůň neochotný spolupracovat s člověkem je pracovně nevýkonný. Charakter se vyznačuje vyšší dědivostí, která je ještě umocněna schopností hříběte naučit se některé nectnosti od matky. Proto je velmi nebezpečná myšlenka, že klisnu nevyužitelnou v práci je nejlépe zapustit.

Ukazatele plodnosti jsou základním předpokladem pro využití koně v plemenitbě. V současnosti zaznamenáváme obecně zhoršení ukazatelů plodnosti u hospodářských zvířat i u lidí. Zvláště u hřebců platí, že před zařazením do plemenitby by měla být zjištěna schopnost reprodukce.

Posouzení zdravotního stavu na reprodukci bezprostředně navazuje. Tady se jedná o klinické posouzení zdravotního stavu dnes doplněné tolik požadovanými rentgenovými snímky končetin. Zatímco u psů je zjištění určitého stupně dysplazie důvodem pro vyřazení z plemenitby, ne u všech koní je toto vyšetření povinné. Navíc je výsledek závislý na pečlivosti vyšetření (např. počtu snímků). Při analýze výskytu změn na kostní tkáni končetin je zjišťováno jen malé procento koní bez nálezu, naštěstí ne každý nález se projeví zdravotními problémy. Obecně stále platí, že v plemenitbě by měl být využíván pouze zdravý kůň, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat problémům, u kterých lze předpokládat, že se budou vyskytovat u potomstva.

Z tohoto výčtu je patrné, že informace, které jsou v České republice chovateli klisny předkládány nebo jsou pro něj dostupné jsou naprosto nedostačující. Pokud by si chtěl chovatel vybrat hřebce podle údajů obsažených v seznamu hřebců působících v plemenitbě, dozví se jeho věk, původ, zbarvení, tělesné rozměry při zápisu do plemenitby, majitele a chovatele a případně zda daný hřebec má nějaké potomky v plemenné knize nebo s prokázanou výkonností. Nedoví se už ale, jaké je procento nebo podíl těchto potomků (zda jsou všichni výteční, nebo zda je výtečný každý padesátý a ostatní jsou nepoužitelní). Katalogy hřebců jsou obvykle rozšířeny o komentář a barevné fotografie, ne vždy chovatelského charakteru.

Ve vyspělých chovatelských svazech je situace poněkud jiná. Například v hannoverském svazu jsou u hřebců jednotlivé údaje podrobně uvedeny a vyhodnocení končí srozumitelným skokovým a drezurním indexem, ze kterého je jasně patrné pro jakou výkonnost nebo využití má potomstvo hřebce jaké předpoklady.

Ještě pečlivější je systém vyhodnocení v holandském KWPN. U hřebců jsou pro chovatele dosažitelné obecné informace včetně podrobnějšího původu, protokol ze zkoušek výkonnosti, známky za jednotlivé discipliny zkoušky, rentgeny, kvalita potomstva, odhad plemenné hodnoty, výčet potomstva v chovu a řada dalších informací. Pak se může chovatel klisny kvalifikovaně a se znalostí věci rozhodnout, kterého z nabízených hřebců si vybere.

Pochopitelně takto precizně zpracované podklady jsou pracné a finančně náročné, pro kvalitní šlechtění jsou ale nezbytností. V podmínkách České republiky musíme vycházet z reality, která je pro nás dostupná. Velkým zlepšením informovanosti chovatelů by bylo rozšíření o analyzované údaje, které v rámci zápisu do plemenitby a posuzování výkonnosti chovatelské organizace zjišťují, ale které bohužel nejsou vyhodnocovány a zveřejňovány. Z údajů shromážděných v Ústřední evidenci by pro většinu teplokrevných hřebců bylo možné odhadnout plemennou hodnotu pro jednotlivé znaky lineárního popisu zevnějšku a doplnit informaci celkovým počtem potomků, z toho počtem hodnocených potomků a uvést relativní plemennou hodnotu a spolehlivost jejího odhadu pro zevnějšek a výkonnost skokovou a drezurní. U chladnokrevníků je nízký počet koní příčinou nízké spolehlivosti podobně zpracovaných údajů. Pravidelné vyhodnocování bude ale spolehlivost postupně zvyšovat.

Důležité je si uvědomit rovněž časovou souvislost vyhodnocení výsledků. Se zvyšujícím se věkem hřebce a s přibývajícím počtem jeho potomků se postupně zvyšuje přesnost (spolehlivost) odhadu plemenné hodnoty. Zároveň se ale postupně mění i význam hřebce pro šlechtění v rámci populace.

Plemenná hodnota (PH) je číselné vyjádření o kolik jsou potomci hřebce lepší než potomci ostatních hřebců, Relativní plemenná hodnota (RPH) je procenticky vyjádřená PH.

Pokud bude mladý hřebec mít pro některou vlastnost odhadnutou vysokou plemennou hodnotu, resp. Relativní plemennou hodnotu, znamená to, že je předpoklad, že tuto vlastnost u svého potomstva zlepšuje. Genetické založení hřebce se v průběhu jeho života nemění. Jeho plemenná hodnota (náskok před populací klisen) se ale měnit může. Pokud se šlechtí a populace jako celek se v určité vlastnosti zlepšuje a sledovaný hřebec (s vysokou odhadnutou plemennou hodnotou) se nemění, dochází k tomu, že ho populace v dané vlastnosti „dohání“, tedy že jeho náskok před populací se snižuje. Z toho důvodu by měl být pro posouzení hřebce využíván aktuální odhad plemenné hodnoty. Jestliže seznam hřebců vychází jedou ročně, měl by být nejméně jednou ročně aktualizován a hlavně zveřejňován odhad plemenné hodnoty. Hřebec, který byl jako mladý špičkou populace už může být ve svých 20 letech jedincem, který je podstatně horší než noví mladí hřebci. Toto zjištění by mělo vést k rozhodnutí o vyřazení hřebce z plemenitby a jeho nahrazení hřebcem lepším, perspektivnějším.

Stále zůstává v platnosti formulace profesora Bílka z první poloviny minulého století: „Jedině kontrola potomstva může podati správnou představu o genetickém založení a tedy i o chovné ceně plemeníka“