Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fyziologické dysfunkce koní

8. 2. 2018

FYZIOLOGICKÉ DYSFUNKCE KONÍ
Physiological dysfunctions in horses
Kumble, K., Kyryanová, A., Maršálek, M.
Katedra zootechnických věd, Zemědělská fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
e-mail: katka.pultrova@me.com

článek ke stažení ZDE

Abstrakt
Jezdecké a pracovní využívání koní má za následek opotřebování a následné poškozování jejich pohybového aparátu. Cílem této práce je shrnutí základních faktorů, které ovlivňují fyzickou pohodu sportovních a pracovních koní. Abychom byli schopni mnohdy ireverzibilním změnám co nejvíce předcházet, případně se co nejlépe vypořádat s jejich následky, je nezbytná znalost anatomie a fyziologie. Pokud umíme správně lokalizovat problém a známe souvislosti a kompenzační linie, máme možnost ho včas a vhodně řešit. Kromě druhu pracovního využití je velmi důležitým faktorem, ovlivňujícím jejich zdravotní stav, prostředí, ve kterém jsou chováni a trénováni. Proto je nezbytné se pečlivě věnovat i zoohygienickým podmínkám chovu. V následném výzkumu bude využito rozdílných vyšetřovacích a terapeutických technik, které jsou také charakterizovány v této práci.

ÚVOD
Při srovnání věku, ve kterém opouštějí aktivní kariéru koně v ČR v porovnání s ostatními státy západní Evropy či dalších vyspělejších zemí a vzhledem k jejich zdravotnímu stavu se dá usuzovat, že jsou u nás stále značné rezervy v preventivní, akutní i rehabilitační péči. V dnešní době máme k dispozici srovnatelný genetický materiál, způsoby odchovu, výcvikové podmínky a přesto jsou rozdíly znatelné. Informace získané následným výzkumem by měly sloužit jako metodika pro majitele, jezdce a trenéry, díky které bychom měli dosáhnout vyšší fyzické a psychické pohody koní, chovaných v ČR.

LITERÁRNÍ PŘEHLED
Funkční anatomie koně
Jedním ze základních parametrů, které budou v této studii hodnoceny, je fyzický stav zařazených jedinců. Jako velmi důležitý považuji pokud možno celostní pohled na danou problematiku, tedy hodnocení jednotlivých částí pohybového aparátu koně a hodnocení jejich patologie. Většina fyzioterapeutických metod, které jsou u koní využívány, se zaměřují pouze na určité části těla (klouby, svaly...) Z tohoto důvodu byly vybrány níže popsané techniky, které jsou celostní a problém řeší vždy z více pohledů. Následuje velmi stručný přehled jednotlivých soustav, se kterými bude, v rámci studie, pracováno.

Páteř
Spolu s lebkou tvoří osovou (nepárovou) část kostry těla, poskytující ochranu pro míchu. Je tvořena jednotlivými obratli, které se fyziologicky liší dle svého umístění. Spojení mezi jednotlivými obratlovými těly zajišťují meziobratlové ploténky (Dunová, Zemanová, 2016). Základní funkce páteře jsou ochrana míchy, která je zodpovědná za funkci nervové soustavy v celém těle, ochrana životné důležitých orgánů a cév, podpora a místo ukotvení pro svalový aparát.
Obratel dělíme na tři základní části (Červený a kol., 1999)
- tělo obratle – je nosnou částí, vyplněnou spongiozou a červenou kostní dření. Jednotlivá těla obr. na sebe nasedají bez vytvoření kloubního spojení, pouze přes meziobratlovou ploténku.
- oblouk obratle překlenuje dorzální plochu těla.ob. a jejich spojení vytváří otvor – míšní kanál. Jednotlivé oblouky na sebe těsně nenavazují, po stranách jsou otvory pro výstup míšních nervů.
- výběžky obratle slouží ke spojení jednotlivých obratlů a dále je dělíme na párové kloubní a příčné a nepárový trnový.

Jednotlivé typy obratlů
- Krční – stejně jako u ostatních obratlovců tvořena 7 obratli (C1-C7), přičemž první (atlas) a druhý (axis) krční obratel jsou výrazně odlišné od zbylých. Párový atlantookcipitální kloub umožňuje kývavý pohyb hlavou nahoru a dolů, atlantoaxiálni kloub její otáčení do stran. Jedná se o nejpohyblivější část páteře, výrazně ovlivňující rovnováhu celého těla.
- Hrudní Th1-Th17/18, její pohyblivost je značně omezena vzájemným skloubením jednotlivých obratlů a jejich skloubením se žebry, čímž je tvořen hrudní koš, poskytující pevnou ochranu životně důležitých orgánů. Hlavně obratle v přední části hrudníku vynikají výraznými trnovými výběžky, které se, směrem více k zádi postupně zkracují.
- Bederní L1-L5,6 pevné, silné obratle s rozšířeným páteřním kanálem a výraznými bočními výběžky.
- Křížová kost pevně srostlá z pěti křížových obratlů
- Ocasní 17-18

Meziobratlová ploténka je tvořena gelovitým jádrem, které obklopuje prstenec z vazivové chrupavky. Vnější obal je pak tvořen tuhým vazivem. Její stabilitu zajišťují kolagenová vlákna (Červený a kol., 1999). Jádro ploténky by mělo být vycentrováno v ose pohybu páteře a je na něj vyvíjen vysoký vnitřní tlak. Pokud dojde k degenerativním změnám vazivového prstence a následnému vytlačení jádra mimo osu, hovoříme o tzv. výhřezu meziobratlové ploténky (Dunová, Zemanová, 2016).

Klouby
Jedná se o synoviální spojení, u kterého je mezi konci kostí či chrupavek vytvořena kloubní dutina, vyplněná malým množstvím mazu (synovia). Celá dutina je uzavřena kloubním pouzdrem. Zpevňující funkci v tomto případě plní právě pouzdro a vazy (Červený a kol., 1999). Styčné plochy jednotlivých komponent vždy pokrývá chrupavka.

Základní poškození kloubu, řešená v rámci fyzioterapie (Hourdebaigt, 2007)
- Distorze (podvrtnutí kloubu), při kterém dochází k lehkému poškození kloubního pouzdra, případně okolních měkkých tkání, ale kloub zůstává v korektním a stabilním postavení.
- Subluxace - již výraznější poškození, u kterého dochází ke změně postavení kloubní hlavice vůči kl. jamce. V některých případech dochází k samovolné repozici, ale díky obrannému mechanismu měkkých tkání je velmi časté setrvání v nefyziologické pozici.
- Luxace – dislokace kloubu, u které je většinou nezbytná reponace za užití anestezie. Dochází při ní k výraznému poškození měkkých tání a vyžaduje důslednou postraumatickou rehabilitaci.
- Poškození kloubní chrupavky – následkem zranění, přetěžování, neodpovídající výživy či řady dalších faktorů, dochází ke snížení pružnosti a následnému poškození kloubní chrupavky (artrotické změny a s tímto stavem spojené syndromy). Jedná se o stav nevratný a lze pouze do jisté míry ovlivnit jeho další progresi. Účinným opatřením je využití rehabilitačních technik, akupunktury, vhodného pohybového managementu.

Fascie
Je souvislá, nepřerušená tkáň, prostupující celým tělem od nejhlubších struktur až po jeho povrch, propojující jednotlivé soustavy a orgány. Je tvořena dvěma typy vláken:
- kolagenová – velmi pevná se sníženou elasticitou
- elastická – vysoká pružnost a inervace, velká schopnost roztažitelnosti
Podle poměru těchto typů vláken najdeme v těle dva druhy fasciální tkáně
- bílou, pevnou a hustou, která se nachází na výrazně exponovaných místech (velké klouby, závěsy velkých orgánů etc.)
- průhlednou a řídkou s vysokým obsahem vody (až 80%), která umožňuje snadný pohyb jednotlivých vrstev po sobě.

Základní funkcí fascie je udržení celistvosti organismu, propojení jednotlivých částí a jejich vzájemná komunikace, což ale znamená, že umožňuje kompenzace veškerých fyzických disbalancí a tím pádem i vznik sekundárních poškození. Ve chvíli, kdy dojde k dlouhodobému přepětí fascie v daném místě, snižuje výrazně obsah vody, následkem vysychání tuhne a již po dvou týdnech snížené činnosti výrazně mění svou strukturu a funkci (Paoletti, 2009).

Svalová soustava
Aktivní složka pohybové soustavy, složená z jednotlivých svalů a pomocných svalových ústrojí. Fyzioterapeutickou péčí ovlivňujeme přímo kosterní svalovinu, nepřímo však dochází i k působení na svalovinu hladkou a srdeční.

Základní poškození svalů, řešena v rámci fyzioterapie (Bromiley, 2007)
- Namožení způsobené mikrotrhlinami ve svalových vláknech, způsobenými neadekvátní zatížením svalové tkáně
- Natažení je stav, kdy přetížíme nedostatečně zahřáté a procvičené svaly. Velmi častým projevem je bolestivost v oblasti odstupu či úponu svalu (Schultz, 2004)
- Natržení popisuje situaci, kdy dochází k přetržení některých svalových vláken či úplnému přetržení svalu

Fyziologie pohybového aparátu koní
Reakce a adaptace na zátěž
Výkonnost koně je dána genetickými a funkčními předpoklady, které jsou pak dále rozvíjeny vlivy vnějšího prostředí (trénink, výživa, zoohygienické podmínky odchovu a chovu) Přizpůsobení se vnějším faktorům má dvě fáze reakci a adaptaci (Hanák, Olehla, 2010). Reakce je rychlou odpovědí organismu na aktuální podnět a její rychlost je v rozmezí několika sekund až hodin. Pravidelným opakováním daných podnětů dochází k přizpůsobení se dané zátěži – adaptace. Jedná se o dlouhodobý proces, který je ovlivněn náročností dané zátěže (může trvat několik dní až několik let). Adaptační změny probíhají na úrovni buněk, tkání, orgánů, systémů i celého organismu (Hanák, Olehla, 2010).

Zátěž jako stres
Organismus na zátěž reaguje celou řadou obranných reakcí – Stresový syndrom (Selye), který je řízen z CNS. Selye popisuje současně Obecný adaptační syndrom – adaptace organismu na opakovaně působení stresorů.


Fáze stresového adaptačního syndromu (Hanák, Olehla, 2010)
1. alarmová – narušení stálosti organismu, šok
2. specifických alarmových reakcí
3. rezistence – vznik odolnosti vůči opakované zátěži
4. exhausce - vyčerpání organismu označované jako přepětí, zchvácení


Kyslíková bilance + Transportní systém kyslíku
Transport dýchacích plynů je výsledkem koordinace dýchacího a kardiovaskulárního systému. Lineárně s intenzitou zátěže roste spotřeba kyslíku ve tkáních a to až po dosažení kyslíkového stropu (cca 70% maximálního úsilí, kdy se již nezvyšuje přísun kyslíku do těla). Při intenzitě 50% maximálního úsilí se již nezvyšuje ani jeho spotřeba ve tkáních a organismus dosahuje anaerobního prahu (Hanák, Olehla, 2010). Zvýšení plicní ventilace během zátěže je umožněno zrychlením dechové frekvence a zvětšením dechového objemu.

Klidové hodnoty
DF 8-16 dechů/min 4-7 litrů dechový objem
TF 30-40 tepů/min
Při zátěži roste TF až na 240 tepů/min. Kromě transportu kyslíku má krev ještě další, velmi významnou úlohu – odvod tepla od pracujících svalů, tím pádem zamezení přehřátí organismu. Účinnost transportního systému je ovlivněna také kvalitou červeného krevního obrazu (množstvím erytrocytů, hemoglobinu a hematokritovou hodnotou).

Adaptace transportního systému na zátěž
Adaptační změny kardiovaskulárního systému na trénink probíhají nejen na srdci, ale i v periferních složkách. Je potvrzeno, že hmotnost srdce koní, dlouhodobě trénovaných k vysokému výkonu (A 1/1) je vyšší, než u ostatních plemen. Běžná hmotnost srdce koně je 0,7% tělesné hmotnosti. Zvětšení hmotnosti a velikosti srdce u trénovaných koní je do značné míry ovlivněno tréninkovou hypertrofií (Hanák, Olehla, 2010).
Kyslíkový deficit – opožděná reakce oběhového systému na náhle zvýšenou zátěž
Kyslíkový dluh – zvýšená TF a DF po zátěži, zajišťující doplnění kyslíku, chybějícího po kyslíkovém deficitu

Pohybový aparát - pracující tkáň
Kosterní svaly – základní stavební jednotkou svalu jsou svalová vlákna, která rozdělujeme podle rychlosti jejich kontrakce na vlákna pomalá červená (aerobní), rychlá červená (aerobní/anaerobní) a rychlá bílá (anaerobní) (Hanák, Olehla, 2010) (Červený a kol., 1999).
Kosti – zvýšením mechanických nároků na kosti dochází k jejich strukturální a tvarové přestavbě. Asymetrické, pravidelné zatěžování může mít za následek patologickou přestavbu kostí. Následkem neadekvátní zátěže může také dojít mikrotraumatům, exostózám či únavovým zlomeninám.
Klouby plní funkci mechanickou a propriorecepční (Hanák, Olehla, 2010), umožňuje předávání přesných informací o stavu kloubu a postavení jeho jednotlivých částí během pohybu. V průběhu života se mění poměr elastických a kolagenních vláken a snižuje se elasticita kloubního vaziva. Stejně tak se s věkem mění poměr základní hmoty a kolagenních vláken v chrupavkách, které kryjí styčné plochy jednotlivých kostí v kloubu. V kombinaci s opakovanou vysokou zátěží velmi často dochází k jejich poškození (artrotické změny).

Adaptace pohybového aparátu na zátěž – během aktivního života sportovního koně probíhá v těle koně spousta funkčních změn, nejvíce v kosterní svalovině (Hanák, Olehla, 2010). Adekvátní trénink pozitivně ovlivňuje kvalitu svalových vlastností, oproti tomu neadekvátní zátěž může mít za následek poruchy funce svalu (atrofie, dystrofie, poškození svalu). Změny, probíhající ve svalových vláknech během tréninku, se týkají nejen jejich morfologických, funkčních a energetických vlastností, ale téak cévního zásobení a nervosvalové dráždivosti. Tréninkovým procesem, obzvláště vytrvalostním, se obecně zvyšuje zastoupení rychlých červených a snižuje rychlých bílých vláken. Dále dochází ke zvětšení tloušťky obou typů červených vláken (Hanák, Olehla, 2010).

Zoohygiena sportovních koní
V našich středoevropských podmínkách již není reálné, poskytnout koním jejich přirozené životní prostředí, možnost neomezeného pohybu, pestrou a přirozenou stravu ani plně funkční a hierarchicky sestavené stádo. Obzvláště u koní sportovních či pracovních jsou jejich životní podmínky diametrálně odlišné. Pokud po nich však vyžadujeme plný výkon, je naší povinností vytvoření co nejvhodnějšího komplexu jednotlivých podmínek, abychom je byli schopni udržet v co nejlepší fyzické i psychické kondici. Minimální podmínkou by mělo být dodržení welfare pravidel chovu, ale troufám si tvrdit, že to je „pouhým“ nezbytným minimem.

Hygiena staveb
Výběr místa a poloha stáje jsou velmi důležité pro její budoucí využití. Nejvhodnější je dodržení podélné osy S-J (Dušek a kol., 2011) a umístění stáje na rovině či v mírně svažitém terénu. Umístění na kopci je výhodné z hlediska větší větrnosti a tím pádem menšího výskytu bodavého hmyzu, ale může nastat problém s přílišnou sluneční exponovaností. Vždy je tedy nutné posoudit případ od případu. Umístění stájí v údolí výrazně zvyšuje riziko jejího zaplavení při zvýšených srážkách a povodních.
Stáj by měla být vybavena nepropustnou a dobře izolující podlahou. V dnešní době existuje velké množství technologií a jejich důkladně zpracování by vydalo na obsáhlou publikaci. Jako nejčastější povrchy jsou používány různé druhy betonu, plastové rohože, méně již klasické dřevěné špalíky. Důležitá je, samozřejmě, následně zvolená podestýlka a její schopnost absorpce tekutin a pachů. Nejčastějším způsobem ustájení sportovních koní jsou boxy (což ale neznamená, že nenajdeme i koně ustájené pastevně či ve vazných stáních).

Hygiena stájového prostředí
Stájové ovzduší – velikost stáje musí odpovídat počtu ustájených koní s tím, že pro jednoho koně počítáme 25 m³ vzduchu (Dušek a kol., 2011). Vzduch musí být neustále vyměňován s tím, že intenzita výměny je řízena dvěma požadavky: Maximální výměna (množství vzduchu potřebné k zabránění přehřátí stáje teplem, vyprodukovaným metabolismem zvířat) x Minimální výměna (potřebná k zajištění odvodu oxidu uhličitého a přívodu kyslíku) (Kursa a kol., 1998).
Teplota vzduchu je považována za nejdůležitější faktor, protože na její změny musí organismus homoiotermních živočichů okamžitě reagovat - termoregulace. Teplota prostředí je téměř vždy vyšší, než teplota prostředí (Kursa a kol., 1998). Optimální teplota ve stájích je uváděna 15-20 °C v letním období, v zimě by dlouhodobě neměla klesnout pod 6°C (Dušek a kol., 2011).
Vlhkost vzduchu ve stáji je z cca 1/4 dána výparem z podestýlky, zbytek je produktem dýchání. Relativní vlhkost by se měla pohybovat mezi 60 a 80%, neměla by však překročit 85% (Dušek a kol., 2011). Vysoká vzdušná vlhkost zvyšuje tepelnou vodivost, tzn., že čím vyšší je teplota vzduchu, tím vyšší jsou ztráty z koňského těla radiací. Vlhkost je vždy nutné posuzovat spolu s teplotou – teplotně-vlhkostní komplex (Kursa a kol., 1998). Pokud je vlhkost ve stáji příliš vysoká, je nezbytné upravit technologii ustájení (změna podestýlky) a zajistit dostatečné větrání.

Proudění vzduchu ve stájích probíhá turbulentně či přímočaře a je důležité si uvědomit, že vždy k němu dochází ve směru z míst s nižší teplotou na místa s teplotou vyšší. Díky proudění dochází k ochlazování kůže a může dojít k jejich prochladnutí, nastydnutí či svalové spasticitě, což samozřejmě není žádoucí. Optimální rychlost proudění je do 0,5 metru za sekundu.
Přirozená světlost stájí je dána poměrem plochy oken ku podlaze, který by měl být 1:10 až 1:16 (Dušek a kol., 2011). Velmi důležité je zajištění oken proti jejich rozbití a následnému zranění koní.

Chemické vlastnosti ovzduší: stájový vzduch je směsí atmosférického vzduchu a plynů, vznikajících ve stáji. Koncentrace Oxidu uhličitého, který není pro koně toxický a je produktem dýchání, by ve stáji neměla překročit 0,53 obj.%, u čpavku, který vzniká při rozkladných procesech organických dusíkatých látek, je nejvyšší přípustná koncentrace 0,0026 obj.%. Jeho zvýšená koncentrace vyvolává krvácení sliznic, emfyzém plic, poškození CNS (Kursa a kol., 1998).

Hygiena výživy koní
Krmení nezajistí vysokou výkonnost u koní, kteří nemají dostatečný trénink či genetické a fyzické dispozice, ale může výrazně ovlivnit výkon u všech skupin koní (Meyer, Coenen 2002). Vzhledem k velikosti trávicího ústrojí, je potřeba koně krmit častěji a v malých dávkách, abychom předešli kolikovým onemocněním (Stupka a kol., 2010). Rozdílné jsou nároky koní pro jednotlivá sportovní/pracovní odvětví - dle toho, zda požadujeme krátkodobý a impulzivní výkon, nebo naopak vytrvalostní (Meyer, Coenen, 2002). Velmi důležitým faktorem výživy sportovních koní je však kvalita podávané stravy, protože senzitivita koně vůči zkaženým či jakkoliv kontaminovaným krmivům je vysoká. Největší význam je přikládán obsahu bakterií, plísní a roztočů (Meyer, Coenen, 2002). Nejčastější příčiny kontaminace jsou nedostatečné usušení krmiva či sekundární příjem vody z okolí.


Hygiena vody
Napájecí voda pro koně by měla být stále čerstvá, bez příchuti, s průměrnou teplotou 9-12C. Potřeba vody je 2-3 litry na 1 kg přijaté sušiny, což odpovídá přibližně 20-40 litrům vody na den (Dušek a kol., 2011). Pro koně lze využívat vodu z centrálního vodovodu, ale jsou zaznamenány citlivé reakce na obsažený chlor (Meyer, Coenen, 2002). Co se týká povrchové vody, ne vždy její hygienické parametry odpovídají požadavkům na napájení koní a je nutné ji nejprve mechanicky pročistit, dále pak odstranit zbarvení, zápach, korozivní látky (Kursa a kol., 1998). Velmi důležité je pravidelné čištění napájecího zařízení (vědra, napáječky, vany etc.)

Jednotlivé techniky vyšetření / ošetření koní, vybrané pro účely této studie

Dornova metoda pro zvířata
Jedná se o jemnou manuální terapii, během které jsou jednotlivé klouby a obratle navraceny do fyziologické polohy. Důležitým aspektem je její provádění v dynamice svalového aparátu za aktivní či pasivní účasti pacienta, čímž se obchází svalová ochrana (Dunová, Zemanová, 2016). To z ní činí výrazný protiklad běžně využívané chiropraxi, která pracuje i přes spastické měkké tkáně. Tyto dvě metody tedy nelze zaměňovat! Technika lze využít u všech obratlovců. Její původ je v Dornově metodě pro lidi, kterou sestavil německý podnikatel Dieter Dorn a která byla nadále upravena pro použití u zvířat (česká x německá škola Dornovy metody pro zvířata).

The Equine Touch (vibromuskulární, myofasciální technika)
Další jemná, celostní, manuální technika, vyvinutá Jockem Ruddockem a jeho ženou MVDr. Ivanou Ruddock. Technika je čistě neinvazivní, neporušuje se běhěm ní kůže a přesto je schopna pracovat s nejhlubšími vrstvami těla. Na čistě fyzické bázi jsme s ní schopni ovlivnit svaly, šlachy i fascie, zvyšuje prokrvení ošetřovaných tkání a lymfatickou drenáž (Ruddock, 2014). Co se energetického těla týká, působí harmonizačně v oblastech jednotlivých meridánů.

T-Touch
Tellington Touch Awarness Method byla po desetiletí vyvíjena paní Lindou Tellington-Jones na základě klasických masáží, fyzioterapie a práce dle Moshe Feldenkraise. Během ošetření touto technikou jsou aktivovány nervové buňky a nervová spojení (Tellington-Jones, 2000). Přímým způsobem ovlivňujeme také fascii. Technika je využitelná jako preventivní ošetření, stejně tak jako podpora zotavení po přetížení či úrazu.

Kraniosakrální osteopatie
Jedná se o jednu z nejjemnějších, terapeutických, manuálních technik, kterou u koní (i jiných zvířat či lidí) využíváme. Pracuje s principem kraniosakrálního systému, popsaným Dr.J.E.Upledgerem a jeho předchůdci. Primárně vyšetřujeme a ošetřujeme mobilitu CS systému (lebka, membránové systémy, mozkomíšní mok, páteřní kanál a křížová kost). Na tyto pevné struktury je však napojena fascie, protkávající celé tělo, tím pádem dochází k ovlivnění všech orgánových systémů (Upledger, Vredewoogd, 2004).

Shiatsu
Stará léčebná technika, vycházející z tradiční čínské medicíny (TČM), řazená mezi masážní techniky. Název znamená v překladu tlak prsty. Pro její aplikaci je nezbytná znalost energetických meridiánů v těle a umístění alespoň základních akupunkturních bodů. Touto metodou můžeme velmi snadno a účinně harmonizovat celé tělo, cílem je podpora přirozeného, samouzdravovacího procesu (Hannay, 2002).


Akupresura
Přes 3000 let stará léčebná technika, pocházející z Číny a řadící se do „rodiny“ TČM. Neinvazivně (bez porušení pokožky jehličkami) pracuje s jednotlivými akupunkturními body a meridiány (Hix Ba, 2001), které jsou stimulovány tlakem, teplem ci světlem (Zidonis, Snow, 2013).
 

Termografie bezkontaktní
Pojmem medicínská termografie označujeme metodu, která nám umožňuje, pomocí infračervené kamery sledovat elektromagnetické záření, přímo související s povrchovou teplotou, které vyzařuje každý živý organismus a následně hodnotit lokální rozdíly (Maryšková, 2007). Jedná se o neinvazivní a bezkontaktní metodu, díky které jsme schopni určit partie s odlišným prokrvením a metabolickou aktivitou, tím pádem vyšší tělesnou teplotou (Soroko, 2016). Velmi důležité jsou však podmínky, za kterých by mělo vyšetření probíhat (délka aklimatizace měřeného jedince min 10-15 min, teplota prostředí 19-21°C).

SEZNAM LITERATURY
BROMILEY, M.W.:Equine Injury, Therapy and Rehabilitation. Blackwell Publishing, Oxford, 2007
CAPRANO, C.: Introduction to the Equine Kinesiology Taping Method. K-Active Europe, 2013
ČERVENÝ, Č., a kol.: Koldův atlas veterinární anatomie. Grada Publishing, Praha, 1999
DUNOVÁ, A., ZEMANOVÁ, L.: Dornova metoda pro zvířata. Poznání, Olomouc, 2016
DUŠEK, J. A kol.: Chov koní, Brázda, 1999
HANÁK, J.: Základy diagnostiky u koní z aspektu sportovní veterinární medicíny, Medicus Veterinarius, 2006
HANÁK, J., OLEHLA, Č.: Klinická fyziologie koní a jejich trénink, VFU Brno, 2010
HANNAY, P.: Shiatsu therapy for horses. Clerkenwell House, London, 2002

HIX BA, S.: Traditional Shiatsu for horses. The Kenilworth Press Limited, Buckingham, UK, 2001
HOURDEBAIGT, J.P.: Equine massage. Wiley Publishing, Inc., Hoboken, New Jersey, 2007
KURSA, J. A kol.: Zoohygiena a prevence chorob hospodářských zvířat, MU Brno, 1998
MARYŠKOVÁ, H.: Termografie ve sportovní medicíně [online]. Brno: Masarykova univerzita Fakulta sportovních studií Katedra sportovní medicíny a zdravotní tělesné výchovy, 2007, dostupné z http://is.muni.cz/th/142850/fsps_b/Termografie_ve_sportovni_medicine.
MEYER, H., COENEN, M.: Krmení koní, Ikar, 2003
PAOLETTI, S.: Fascie – anatomie, poruchy a ošetření. Poznání, Olomouc 2009
REECE, W.O.: Fyziologie domácích zvířat, Grada, 1998
RUDDOCK, I.: The Equine Touch level 1-3. The equine Touch Foundation, 2004
SCHULTZ, L.B.: Howell Equine Handbook of Tendon and Ligament Injuries. Wiley Publishing, Inc., Hobokemn, New Jersey, 2004
SOROKO, M. a kol.: Equine Thermography in Practice. CABI, Boston, 2016
TELLINGTON-JONES, L.: Jezdecká škola Lindy Tellington-Jones. Brázda, s.r.o. Praha, 2000
UPLEDGER, J.E., VREDEWOOGD, J.D.: Kraniosakrální terapie. Poznání, Olomouc 2004
ZIDONIS, N., SNOW, A.: ACU-Horse a guide to equine acupressure. Tallgrass Publishers, LLC, Castle Pines, Colorado, 2013